Antické Legendy

Říká se jim také Lítice. Zrodily se prý z kapek krve Úrana, kterého Kronos zbavil moci a mužství. Podle jiných zdrojů však mohly být potomky Acheronta a bohyně Nyx. Považují se za síly starší než bohové z Olympu, proto ani jejich nadvládě nepodléhaly. Měly své zákony, podle nich nelítostně stíhaly vraždy, zejména mezi členy rodiny, pokoj nedaly ani křivopřísežníkům. Trestaly a pronásledovaly viníky hlavně tam, kde selhalo uplatnění zákonů lidských. Provinilce bez slitování štvaly z místa na místo a nedaly jim ani vydechnout.

Vypadaly hrůzně - ohyzdný obličej, oči podlité krví, kolem nich kroutící se zmije. Místo prstů měly ostré drápy. Pobývaly v hrobech. Mívaly psí hlavu, opeřené tělo, netopýří křídla, v rukou kovem pobité metly nebo důtky a jejich oběti byly mučeny až k smrti.

Nejznámější obětí jejich pronásledování je Orestés, který zabil svou matku Klytaimnéstru. Erínye ho štvaly nelítostně, žádnou polehčující okolnost neuznávaly. Uklidnily se teprve po soudu, který nad Orestem vedla bohyně Athéna. Ta na Areopagu rozhodla o jeho osvobození. Erínyím slíbila i poskytla velké pocty, což je zklidnilo. V takovém rozpoložení se jim říkalo někdy Eumenidy (Laskavé či Blahovolné). I tak prý není radno nahlas vyslovovat jejich jméno

Allékto:Hněv

Tisifoné:Mstitelka vražd

Megaira:Závist

Python:

Pýthón (latinsky Pytho) je v řecké mytologii hrozný šupinatý drak s hadím tělem. Podle některých verzí je to zplozenec matky země Gaie.

Gorgóny:

Gorgony - (latinsky Gorgones) jsou v řecké mytologii dcery mořského boha Forkýna a jeho manželky a sestry Kétó.

Jmenovaly se Sthenó, Euryalé a Medúsa a byly opravdu šeredné. Vypadaly obludně: rozšklebená tvář, zvířecí uši, místo zubů kly. Kolem hlavy se místo vlasů kroutili hadi. Měly křídla, kovové pěsti, šupinaté tělo. Při pohledu na Medúsu, která z nich jediná byla smrtelná, člověk zkameněl.

Gorgony žily v nejzápadnějších končinách země, až na březích Ókeanu. Měly také sourozence - tři hašteřivé stařeny Graie a bratra Ládóna, šeredného draka, z kterého měl respekt i velký hrdina Héraklés.

Podle pověstí byla alespoň Medúsa (možná ale všechny) spanilé dívky, alespoň o tom vypráví Ovidius ve 4. knize svých Proměn. Byla prý krásná a její vlasy byly nádherné, žádný muž ji nenechal bez povšimnutí. Pak ale ji Poseidón znásilnil ve svatyni bohyně Athény a ta z hněvu a roztrpčení nad tím zneuctěním proměnila Medúsu v ohyzdnou nestvůru s hady místo vlasů. Pravda je, že jiná verze uvádí, že Athéna připravila Medúsu o krásu pro její holedbání a pyšné vychloubání, že předčí krásou samotnou bohyni.

Medúsu zabil rek Perseus tak, že se vyhnul přímému pohledu na ni, po němž by zkameněl, nastavil totiž svůj lesklý bronzový štít, aby se v něm její obraz odrážel jako v zrcadle, zaútočil na ni z výšky a usekl jí hlavu. Z jejího těla poté vyskočil bájný okřídlený kůň Pégasos a obluda Chrýsáór. Nutno dodat, že by bez pomoci Athény nebyl tak úspěšný, darovala mu štít vyleštěný jako zrcadlo a poslala ho ke Graiím, které žily v severní Africe. Byly to staré čarodějnice, které vlastnily dohromady jenom jedno oko a jeden zub. Když si oko vyměňovaly, Perseus ho uzmul a přinutil je prozradit cestu ke Gorgonám. Potom oko hodil do vody, aby Graie nemohly nikoho varovat. Poté Perseus získal od nymf přílbu, v níž byl neviditelný, okřídlené sandály pro dalekou cestu a také pytel na hlavu Gorgony Medúsy, od boha Herma ještě dostal zakřivený meč. Teprve s touto kouzelnou výbavou se mohl vydat na cestu a úkol úspěšně zvládnout.

Medúsina hlava byla strašnou zbraní, která protivníky proměnila v kámen. Perseus ji použil prý třikrát: na Atlanta,Fínea a Polydekta

Satyrové:

Satyr (latinsky Satyri) je v řecké mytologii synem boha Herma nebo Siléna.

Satyrové jsou zařazováni mezi polobohy, spíše však mezi horské a lesní démony. Byli průvodci boha vína Dionýsa, také bývali v družinách boha Pana. Zobrazováni jsou většinou jako napůl člověk a napůl kozel, s kučeravými vlasy, špičatýma ušima, tupým nosem, s růžky, oháňkou a kozlíma nohama.

V pozdější době se tato podoba zjemňuje.

Byla to nezvedená veselá cháska, pohybovali se ve skupinách, milovali víno i všelijaké jiné požitky, byli prostopášní, pronásledovali nymfy, tančili a provozovali hudbu, zejména na flétnu, sýrinx, dokonce i dudy. Uvádí se, že byli v podstatě zbabělí.

V mytologii jsou většinou ztotožňováni s mužskou sexuální silou, v řeckém a římském umění jsou často zobrazováni s erekcí.

Bývali viděni i jako pastýři stád. K lidem nebyli právě vstřícní, přepadali pastýře a strašili poutníky. Podobali se jiným lesním polobohům - Silénům, se kterými se dobře snášeli.

Pojmenování satyrů je původem řecké, s latinskými satura či satira určitě nijak nesouvisí, takže slova satira a satyr příbuzná nejsou. Ale to je vše, co se o výrazu satyr dá vyčíst v etymologických knihách.

Původ tohoto řeckého slova je nejasný. Jisté ale je, že takříkajíc kozí zjev těchto řeckých mytologických bytostí, s jejich růžky, kopyty i ocasy, dal vzniknout představě našich předků o čertech. Čeští čerti i v současných filmech vypadají vlastně stejně jako řečtí satyrové.

Skylla:

Skylla - (latinsky Scylla) je v řeckých bájích mořská obluda se šesti hlavami a dvanácti nohama. Pravděpodobně je dcerou mořského boha Forkýna a bohyně mořských vln Krataie. V bájích je nebezpečná plavcům, kteří se přiblíží Sicílii a její nástrahy vždy násobí druhá příšera na protějším břehu, Charybdis.

Její původ stejně jako její původní podoba nejsou jisté, některé pověsti ji uvádějí jako velice krásnou dívku, kterou v obludu proměnila manželka boha Poseidóna Amfitríta ze žárlivosti. V jiných pověstech zase ji proměnila kouzelnice Kirké.

Podrobně je popsána v mýtu o Odysseovi: …„v nitru vysoké skalnaté hory vysoko nad mořem je veliká jeskyně, kolem i vevnitř je hustá mlha, tam bydlí Skylla. Hrůzou před ní se třesou i bohové. Štěká, kňučí a vyje, je strašnější než saň. Má šest párů noh, šest dlouhých krků, na konci každého má velkou hlavu, otevřenou tlamu se třemi řadami velikých zubů. Když pluje kolem loď, těmi tlamami uchvátí i šest plavců najednou. V nižší skále nedaleko od Skylly žije Charybdis, podmořská obluda, které třikrát za den pohlcuje obrovské množství vody , vypije skoro půl moře, až je vidět mořské dno, a třikrát denně tu vodu zase chrlí ven. Je-li nablízku nějaký koráb, celý zmizí v bezedném chřtánu.“

Nejtěžší úsek cesty plavce čekal mezi dravou Skyllou a nenasytnou Charybdis. Odysseus o nich před lodníky raději nemluvil, aby nezkameněli strachem. Přes všechna varování se postavil Skylle na odpor. Se dvěma dlouhými oštěpy přešel na předek lodi, ale to už Skylla natáhla své dlouhé krky a vzala šest plavců, které za chvíli drtila v jeskyni svými velkými zuby. Ostatním ochromeným hrůzou se podařilo v proudech odplout.

Aeneás vypráví o své cestě ze zničené Tróje takto: „Až připlujete k Sicílii, držte se stále vlevo. Musíte se vyhnout mořským příšerám Skylle a Charybdě. Skylla sídlí na pravém břehu, ukrytá v jeskyni. Až k bokům se podobá krásné dívce a svou půvabnou tváří láká koráby ke skále. Dolní část je podobná obludné rybě. Je obrostlá modrými štěkajícími psy. Na levém břehu je dravá Charybdis, která třikrát denně pohlcuje nesmírné přívaly vod a pak je zase vyvrhuje, pěna stříká až k oblakům.“

V řeckých mýtech se pouze dvě lodi ze spárů Skylly a Charybdy dostaly: loď Argonautů, ovšem tam byl ku pomoci celý voj bohů, bohyň z Olympu a mořských bohů. Druhým zachráněným byl Odysseus, při prvním průjezdu mu vzala šest mužů. Posádce se podařilo odplout, po několika dnech však přišla hrozná bouře a vichřice, loď rozštípl blesk a zachránil se Odysseus sám na lodním kýlu. Když ráno vyšlo slunce, zjistil, že je zase před Skyllou a Charybdis zrovna nasávala vodu. Odysseus se vyšvihl na strom ve skále a teprve když Charybdis vyvrhla stožár i lodní kýl, sedl na něj a vyvázl.

Druhá Skylla v řeckých bájích je dcera megarského krále Nísa a jeho manželky Megary. Když její otec byl ve válce s králem z Kréty Mínóem, ustřihla mu purpurovou kadeř, symbol jeho moci a přinesla ji Mínóovi, aby si ho získala. Mínós ji však za zradu vlastního otce vyhnal a ji potom bohové proměnili v ptáka střižku (řecky „keiris“). Také Nísos byl proměněn v mořského orla, který střižku neustále pronásleduje.

Kentaur:

Kentaur je to bytost původem z řecké mytologie, napůl kůň, napůl člověk. Byli to nezkrotní a divocí tvorové, které se nikdo neodvážil osedlat a byla čest se na ně posadit.V řeckém bájesloví byli synové thessalského krále Íxiona. Někteří vynikali pod vlivem vína násilnými činy. Kentaur Cheirón byl naopak moudrý a proto se kentauři stali symbolem mužnosti, statečnosti a síly.

V knížkách Letopisy Narnie jsou Kentauři velice starobylý rod, vyznačující se svou moudrostí a znalostí astronomie i astrologie.

Zajímavost: Při jídle musí kentauři nejdříve naplnit svůj lidský žaludek normálními pokrmy a poté se napást trávy pro svůj koňský žaludek. Každá jejich svačina je proto velice dlouhá.

Mínotaur:

Podle legendy manželku krétského krále Mínóa Pásifaé svedl bílý býk. Po čase porodila Mínotaura, netvora s lidským tělem a býčí hlavou. Král si nechal od proslulého athénského stavitele a sochaře Daidala postavit Labyrint, do kterého pak nevlastního krvelačného syna uvěznil. Tak ho i schoval před zraky svých poddaných. Nevěrné královně Pásifaé připravil král Mínos rafinovanou a krutou smrt.

Mezi Krétou a Athénami vypukla válka poté, co byl na hrách v Athénách zabit syn krále Mínóa Androgeós. Athény padly a byla na ně uvalena povinnost odvádět Krétě lidskou oběť - každým devátým rokem sedm panen a sedm chlapců pro Mínotaura.

Syn athénského krále Aigea Théseus se vypravil s oběťmi lodí na Krétu, odhodlán zabít netvora. Krétský král ho celkem vlídně přijal, popřál mu štěstí, avšak upozornil ho, že možná Mínotaura zabije, ale sotva se dostane z labyrintu ven.

S pomocí bohyně Afrodíté padla Théseovi do oka královská dcera Ariadna a i ona se zamilovala do něj. Tak se stalo, že v předvečer boje dala Théseovi kouzelný meč a přidala klubko niti, které za sebou bude rozmotávat a tak najde zpáteční cestu.

Ráno byly oběti odvedeny k labyrintu, ale dovnitř vstoupil jen Théseus, odvíjel Ariadninu nit a tmavými vlhkými chodbami se dostal až obludě a Mínotaura v těžkém souboji zabil.

Dostal se šťastně ven, všemi vítán. Král mu poděkoval za zabití netvora a zrušil povinnou každoroční oběť Athén. Dál už ale tolik štěstí nebylo: Ariadna chtěla odplout s Théseem, ale noc před odplutím jí ve snu Athéna přikázala nikam nejezdit. Místo toho se druhý den stala manželkou boha vína Dionýsa. Théseus se vracel sám a protože nechal na lodi černé plachty, znamení vlastní smrti, jeho čekající otec král Aigeus se žalem vrhl do moře. I sám Théseus po létech kralování a mnohých hrdinských dobrodružství neslavně zahynul, byl svržen do moře.

Harpije:

Popis harpyjí je poměrně komplikovaný, neboť se postupem času představa o harpyjích měnila a nejasný je i jejich počet. Jejich rodiče byli mořský bůh Thaumás a bohyně Élektra.

Původní představa harpyjí byla velmi neurčitá a byly zosobněním bouře. Jejich původní posláním bylo unášet duše zemřelých do podsvětí. Již v antickém Řecku se jejich představa dostala do podoby žen s křídly, byly tedy podobné antickým Sirénám. Později byly vyobrazovány jako ptáci s lidskou, zpravidla ženskou nebo dívčí hlavou. Nakonec se jejich hlava změnila na hlavu staré ošklivé ženy.

Základní představu si lze učinit z Hésioda, který uvádí existenci dvou harpyjí – Alléktó (Vichřice) a Ókypeté (Rychloletá), později k nim přibyla ještě třetí harpyje Kelainó (Mrákotná-temnomraká). Homér navíc uvádí Podargu (Rychlonohou).

Harpyje vystupovaly v několika řeckých bájích. Nejznámější je o slepém Fíneovi, který byl nadán věšteckým uměním, ale protože ho zneužíval, bohové ho oslepili. Jeho druhá manželka Eidothea ho přesvědčila,že za slepotu mohou synové z prvního manželství, které z duše nenáviděla. Podle jedné verze je Fíneus uvrhl do žaláře, podle druhé je nechal zakopat za živa. Proto na něj byl seslán trest neukojitelného hladu a kdykoliv se chtěl najíst, Harpyje přiletěly, vše snědly a co nestačily, to pokálely. Od Fínea byly zahnány až při výpravě Argonautů, kdy byly harpyje nuceny slíbit, že ho již nechají být a nebudou mu dále ubližovat.

                    Široká křídla, tváře lidských tvarů,
                     na nohou spáry, břicho opeřené
                      a k nářku užívají zpěvu darů

Pegasus:

Pegas (řecky Pégasos z původního πηγή pégé pramen, latinsky Pegasus) je v řecké mytologii okřídlený kůň, syn boha moří Poseidóna a Medúsy.

Vyprávění o jeho původu se liší. Podle jednoho z nich vyskočil Pegas z těla své matky Gorgony Medúsy poté, co jí Perseus uťal hlavu. Jiná verze vypráví, že vyskočil ze země, na níž dopadla Medúsina krev.

Prý uměl létat rychle jako vítr, žil na vysokých horách, zejména na Parnasu ve Fókidě nebo na Helikónu v Boiótii.

Pegas pomohl Bellerofontovi v jeho boji s Chimérou a Amazonkami. Existuje mnoho příběhů, v nichž se spolu nacházejí Pegas a Bellerofontés. Když však chtěl Bellerofontés vzlétnout na Pegasovi na Olymp, nejvyšší bůh Zeus se rozhněval za takovou opovážlivost. Stihnul Pegase náhlou zuřivostí, Bellerofón se na něm neudržel a pádem na zem ztratil rozum.

Podle mýtického příběhu byl Pegas proměněn v jedno ze souhvězdí, ale pera jeho křídel dopadla na zem blízko Tarsu a dala tak pojmenování tomuto městu. V umění bývá zobrazován jako symbol básníkovy fantazie.

Hydra:

Žila v bažinách u města Lerny v Argolidě. Ničila okolí, lidé proti níc nezmohli, protože z jedné useknuté hlavy vyrostly hned dvě. Jedna z jejích devíti hlav byla dokonce nesmrtelná.

Svého přemožitele našla lernská Hydra až v hrdinovi Héraklovi. Její zabití bylo zároveň splněním druhého úkolu, který Héraklovi uložil král Eurystheus a byl to úkol nad lidské síly, pro normální smrtelníky nesplnitelný. Héraklés k plnění tohoto úkolu vzal s sebou Iioláa, syna svého nevlastního bratra Ífikla. To proto, že i Hydra měla svého pomocníka, obrovského raka s ostrými klepety.

Souboj s Hydrou zahájil Héraklés tím, že za lernskými bažinami zapálil les a tak odřízl Hydře ústupovou cestu. Poté si v plamenech rozžhavil šípy a jimi zahájil souboj. Hydru to rozdráždilo, vrhla se na Hérakla, ten jí usekl hlavu, kterou však ihned nahradily dvě nové. Obrovský rak se zakousl Héraklovi do nohy, Ioláos ho však pohotově zneškodnil. Hydra se po zabitém rakovi ohlédla, toho využil Héraklés, vytrhl hořící strom a upálil jí hlavu tak, že na jejím místě se nová již neobjevila. Tak se postupně stalo i ostatním hlavám, včetně té nesmrtelné. Ohořelé zbytky těla Héraklés zakopal hluboko do země, rozsekal tělo Hydry a v její žluči si zakalil šípy. Rány jimi způsobené byly nezhojitelné.

Hydra z řeckých mýtů přetrvává ve jméně nejdelšího souhvězdí. V literatuře je hydra synonymem obludnosti, nestvůrnosti (hydra války, hydra fašismu), proti které se postavit je nekonečný zápas.

Orthos:

Orthos - (latinsky Orthrus) je v řecké mytologii jméno obludného dvouhlavého psa, který byl synem obra Týfóna a jeho manželky Echidny.

Tuto příšernou rodinu doplňovali sourozenci Orthose: Kerberos - trojhlavý podsvětní pes, Chiméra (mytologie), Sfinx, Hydra a jiné nestvůry.

Na dalekém západním ostrově Erytheia, v blízkosti dnešního Gibraltaru měl svá nádherná stáda trojtělý obr Géryonés a před zloději je spolu s ním hlídal Orthos a další obr Eurytión. Ani tato silná sestava však k uhlídání nestačila. Na ostrov dorazil hrdina Héraklés při plnění jednoho ze svých přetěžkých úkolů, který mu přikázal mykénský král Eurystheus. Aby úkol splnil, musel všechny tři hlídače zabít. Pes Orthos bránil svěřená stáda tak zuřivě, že se dal raději zabít, než by k nim Héraklea pustil

Kerberos:

Kerberos Κέρβερος latinsky Cerberus je trojhlavý pes, který střeží vchod do podsvětí a nikoho z něj nepustí. Podle jiných představ střežil především podsvětí před vstupem živých.

Bývá zpodobňován s třemi hlavami, dračím ohonem, na hlavách má místo srsti hady. Později se mu připisovalo i sto hlav, jedovatý dech a množství hadích hlav na šíjích.

Kerberos spatřil světlo světa jenom jednou, a to když ho vyvedl z podsvětí Héraklés při plnění dvanáctého úkolu. Mykénský král Eurysthea požádal Hérakla, aby mu přivedl Kerbera. S pomocí bohů se Héraklés dostal do podsvětí, byl vlídně přijat samotným Hádem. Ten mu dovolil Kerbera chytit za podmínky, že to dokáže holýma rukama. Kerberos se zuřivě bránil, avšak po Héraklově silném stisku slíbil poslušnost a následoval ho do Mykén. Když král Eurystheus spatřil strašného strážce podsvětí Kerbera, padl před Héraklem na kolena a prosil, aby příšeru odvedl zpět.

Jen Orfeus očaroval Kerbera svým zpěvem a Aeneas a někteří jiní vyvolenci, jimž bohové dovolili vstoupit do podsvětí, ho ukonejšili medovým koláčem

Chiméra:

Chiméra (latinsky Chimaera, řecky Chimaira) je v řecké mytologii dcerou stohlavého obra Týfóna a Echidny, napůl ženy, napůl hada. Sama je fantastická nestvůra.

Chiméra měla zpředu podobu lva, v prostředku divoké kozy a zezadu draka. Její tři tlamy dštily oheň. Podle řeckých bájí žila v Lykii. Konkrétně ve vulkanické rokli Kragu. Tam střežila vchod do podsvětí. Člověka okamžitě ucítila, vylezla ze svého doupěte a chrlila na něj oheň. O jejích konkrétních obětech není více známo, ví se ale, že ji zabil Bellerofontés, který přiletěl na okřídleném koni Pégasovi a Chiméru zasáhl několika smrtícími šípy z bezpečné výšky. První šíp ji jenom zranil, zaútočila na něj znovu ohněm svých tří tlam, bušila dračím ocasem, vysoko za ním vyskakovala až se země otřásala a skály pukaly. Bellerofón však dal na hrot svého kopí olovo, to se v plamenném chřtánu obludy roztavilo a spálilo jí vnitřnosti.

Sfinga:

V mytologii starověkého Řecka se vyskytovala jediná sfinx. Bylo to obrovské monstrum, které mělo hlavu a hruď (zpravidla obnaženou) ženy, lví tělo, hadí ocas a ptačí (nejčastěji bývá uváděno orlí) křídla. Rodiči této sfinx byli, podle Hésioda storuký obr Týfón a jeho manželka Echidna. Její přesnější životopis není znám, prakticky se o ní ví jen to, že ji Héra (podle jiných verzí Áres nebo oba společně) poslali z Etiopie k Thébám, kde se usídlila na hoře Sfingio a dávala všem procházejícím hádanku; toho, kdo ji neuhodl, rozsápala (podle jiné verze uškrtila). Měla osudem určeno, že zemře, až někdo její hádanku uhodne. To se naplnilo poté co hádanku uhodl Oidipus a sfinx se vrhla do moře, kde utonula. Podle některých badatelů měla tato sfinx jméno Phix.

Ohledně podoby hádanky existuje několik verzí, nejčastěji bývá uváděna hádanka Sofoklova: „Které zvíře ráno chodí po čtyřech nohou, v poledne po dvou a večer po třech?“ Správná odpověď pak byla člověk, protože jako batole leze po čtyřech, jako dospělý chodí po dvou nohou a ve stáří k nim používá hůl.

Takovéto monstrum je pro řeckou mytologii velmi neobvyklé a je prakticky jediné svého druhu v Řecku; usuzuje se, že vzniklo pod vlivem podobných představ z Asie.

Geryonés:

Géryonés (latinsky Geryones) je v řecké mytologii jméno nestvůrného obra se třemi těly. Jeho otcem byl netvor Chrýsáór a matkou Kallirhoé, dcera Titána Ókeana.

Tento strašný obr žil daleko na západě na ostrově Erytheia. Měl tam velká stáda nádherného dobytka, která před možnými zloději hlídali dvouhlavý pes Orthos a mohutný obr Eurytión.

Po těchto stádech se dozvěděl král Eurystheus v dalekých Mykénách a dlouho po nich toužil. Když nastal čas, že Héraklés u něj sloužil a plnil pro něj nesplnitelné úkoly, jedním z nich právě byl i tento. Héraklés se vydal na dalekou cestu, došel až k dnešnímu Gibraltaru. S pomocí boha Hélia se přeplavil na ostrov a v boji stáda získal. Zabil při tom všechny tři netvory a stáda přivedl až do Mykén.

Hekatoncheirové:

Hekatoncheirové - (latinsky Hecatonchires) neboli „Storucí“ byli v řecké mytologii hrozní padesátihlaví a storucí obři, zrození z bohyně země Gaie a jejího manžela Úrana. Jejich název pochází z řeckého ἑκατόν (hekaton; "sto") a χείρ (kheir; "ruka").

Byli to tři bratři jménem Kottos, Briareós a Gyés a byli přímými sourozenci Titánů a předci Kyklopů. Byli prý zpupní a tak šerední, že se jejich otec na ně nemohl ani podívat. Proto je hned po narození svrhl do hlubin země s přísným zákazem vycházet ven.

Tímto chováním byla Gaia velmi nazlobená, takže přemluvila nejmladšího z Titánů Krona, aby otce za to potrestal a zbavil vlády. Kronos to udělal a prohlásil se vládcem, ovšem Hekatoncheirům to nepomohlo. Bál se jejich síly a proto je nepropustil. Museli si počkat až na Dia, Kronova nejmladšího syna, který později povstal proti vlastnímu otci.

Válka trvala deset let, ale nakonec Gaia předpověděla vítězství Diovi, pokud si vezme za spojence ty, které Kronos věznil v Tartaru. Zeus se připlížil ke Kampě, žalářnici v Tartaru, zabil ji a použil její klíče k propuštění Kyklopů a Hekatoncheirů. Ti mu pak poté, co se posilnili jídlem a pitím bohů, pomohli v boji s Titány. Během vlastního boje zahnali většinu Titánů vrháním skal velkých jako hory.

Hekatoncheirové se po jejich porážce a svržení do hlubin Tartaru stali strážci jejich vězení.

V Iliadě (i.399) je uveden příběh, se kterým se jinde v mytologii nesetkáváme. Pojednává o vzpouře olympských bohů proti Diovi, neboť jeho pýcha a arogance se pro ostatní bohy stávala nesnesitelnou. Proto se jednoho dne, když spal na lehátku, všichni Olympané na Dia vrhli (kromě Hestie) a svázali ho. Thetis se však podařilo vyhledat jednoho z Hekatoncheirů, Briarea, který hbitě rozvázal svýma rukama najednou všech sto uzlů, kterými byl Zeus svázán, a tím svého pána osvobodil. Lidé ho však prý nenazývali jako bohové Briareós, ale Aigaion („kozí“; Ilias i.403). Hésiodos uvedl v soulad starobylé Hekatoncheiry s Olympským panteonem vysvětlením, že Briaréos byl zetěm Poseidóna, který mu dal za ženu svou dceru Kymopolieu (Zrození bohů 817).

Kyklop:

Kyklopi byli obři s jedním okem uprostřed čela. Jejich řecký název Κύκλωπες znamená „kruhové“ nebo „kolové oko“.

Podle řeckého básníka Homéra tvořili národ, který žil v zemi zvané Hyperia, bydleli v jeskyních, proto také byli nevzdělaní a suroví. Nejznámější z Kyklopů byl Polyfémos, který byl synem boha Poseidóna.

Podle Hésioda byli jen tři Kyklopové - Steropés, Brontés a Argés, jejich otcem byl bůh nebe Úranos a matkou bohyně země Gaia. Přidali se k nejvyššímu bohu Diovi, když se postavil proti svému otci Kronovi, a ukovali mu hromy a blesky, s jejichž pomocí zvítězil. Tato zbraň byla společným dílem všech tří kyklopů. Steropés zhotovil blesk, Brontés přidal hrom a Argés přidal jas. Zároveň poskytli v boji proti Kronovým Titánům Hádovi přilbu neviditelnosti a Poseidónovi trojzubec. Jejich dílem jsou prý i luk a šípy, které používala bohyně Artemis. Přilbu neviditelnosti pak Hádes zapůjčil Perseovi, při jeho zápase s Medúzou.

Někteří autoři považovali Kyklopy za syny storukých obrů Hekatoncheirů a za jejich vlast Malou Asii. Římané v nich viděli zpravidla pomocníky boha Vulkána (řeckého Héfaista). Žili prý na Sicílii, dílnu měli pod Etnou a v sopce na jednom z Liparských ostrovů. Kyklopi dávno vyhynuli, zachovalo se jen množství jejich vyobrazení od antických i moderních umělců.

V proslulé pasáži Homérovy Odysseii se hrdina básně, Odysseus, na neznámém ostrově setkává s kyklopem Polyfémem, synem Poseidóna a nereidovny Thoosy, který zde žije s dalšími kyklopy.

Kyklopové prý také postavili „kyklopské hradby“ měst Tiryns a Mykény na Peloponéském poloostrově. Také zvuky vycházející z nitra sopek byly připisovány jejich činnosti.

Povídalo se, že tyto Kyklopy později zabil Apollón, když Zeus sprovodil ze světa jeho syna Asklépia zásahem blesku, který mu právě Kyklopové zhotovili.

Drak:

V řecké a následně i římské mytologii je situace kolem draků velmi komplikovaná, neboť se jich zde vyskytuje značné množství, přičemž některé příběhy mají více verzí a často se stává, že v některé verzi nějakou činnost dělá drak a v jiné nikoli. Draci zde často vystupují jako představitelé tmy (někdy se stávají i jejím symbolem), jindy vystupují v pozici „hlídacího psa“, vyskytuje se i pojetí jakéhosi „posvátného“ zvířete a vykonavatele vůle bohů.

Nejznámějším řeckým drakem je patrně drak vystupující v Pověsti o zlatém rounu, kde Argonauté přijedou získat zlaté rouno do Kolchidy. Zde nejprve Iásón dostane za úkol osít pole dračími zuby (tento čin se stal základem mnoha přísloví), z této setby vyrostou vojáci, kteří se mezi sebou pobijí. Přestože Iásón splnil úkol zlaté rouno nedostane, proto se ho rozhodne získat lstí v čemž mu pomůže Médeia, která uspí draka střežícího toto rouno. Do této pověsti zasáhnou draci ještě jednou a to když Médeia prchá na voze, který tahnou dva okřídlení draci boha slunce Helia.

Dalším velmi známým drakem je drak zabitý Kadmem, který po objevení vhodného místa pro založení Théb narazí na draka, který zabije jeho společníky, ale Kadmos ho nakonec zabije. Jeho zuby osel pole a vyrostlí vojáci mu pomohli založit město a on se stal jejich králem. Jako starý svého činu lituje a nakonec se sám promění ve velkého hada – draka.

Stohlavý drak Ládón, potomek nymfy Echidny a storukého obra Týfóna, střeží zlatá jablka v zahradě Hespedirek.

Trochu atypickým drakem byl Delfynes, kterého stvořila bohyně Gáia při válce s nebesy a kterého zabil Apollón.

Latinské slovo draco, –ónis, znamená jak „drak“, tak i „had“, v důsledku čehož byli draci ještě dlouho zaměňováni s hady.

                                   Nymfy

Najády:

Najády jsou nymfy jezerní, říční, potoční, v horských bystřinách, pramenech a zřídlech; dávaly polím vláhu, zabezpečovaly úrodnost půdy. Najády minerálních pramenů měly léčebnou i věšteckou moc. Jejich osudy byly velice rozmanité, některé žily mezi bohy na Olympu, jiné na zemi se smrtelnými manžely, s nimiž musely snášet radosti i strasti pozemského života.

Byly věčně mladé a krásné, avšak nebyly nesmrtelné. Když vyschlo jejích zřídlo nebo pramen, umíraly s ním.

Dryady:

Dryády jsou nymfy, které žijí v jeskyních, hájích i jednotlivých stromech, vázal se na ně i jejich osud a dokonce život: Když zahynul strom stářím, bleskem nebo zásahem člověka, zahynula i jeho Dryáda.

Oready:

Oready jsou nymfy horských údolí i horských velikánů. Patřily mezi nejstarší božstva, zrodila je matka země Gaia zároveň s horami. Počet je neznámý, pojmenovány byly zpravidla podle hor, na jejichž stráních žily. K těmto nymfám patřila také Echó.